PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Novinku „Ø (Disambiguation)“ od těchto Američanů jsem očekával s menšími obavami, zdali dokáží ustát odchod tahouna Aarona Gillespieho, který se z kapely poroučel po letošním evropském turné. Byl to totiž nejen kreativní bubeník, ale i zpěvák, vůdčí osobnost, skladatel a také poslední zakládající člen. UNDEROATH však díru v lodi zalátali až překvapivě rychle, sehnali za bicí soupravu nejlepšího možného náhradníka (Daniel Davison, ex-NORMA JEAN) a hlásí se po velmi krátké době zpět s albem, které žádné rozpaky nepřipouští.
Na albu, které je svým způsobem nový začátek, se UNDEROATH hudebně rozmáchli opravdu zeširoka a obsáhli prostor od klidných nasládlých melodií až po vyhrocené řežby. Kapela přistupuje k tvrdé hudbě netypicky a album je jako vždy plné divokých hudebních kombinací. „Ø (Disambiguation)“ je možná dokonce skladatelsky nejodvážnější a nejvíce různorodá deska skupiny, ale přesto ubíhá až neuvěřitelně plynule a všechny rytmické a stylové zvraty jsou pospojované nenuceně, lehce, přirozeně. UNDEROATH se sympaticky vyhýbají rádoby „progressive“ složitostem a sází spíše na pocity, energii a melodie, ale to v žádném případě neznamená, že by zněli po instrumentální stránce jednoduše. Jako vzorek doporučuji detailně rozebrat např. úvodní „In Division“. Soustřeďte se na to, co hrají bicí a jak se skladba přehoupne přes „perkusní“ vložku a pomalu se rozběhne do vyzpívaného refrénu. Album je mix divokého emo-hardcoru, post-metalu, punkové divokosti a elektroniky. Některé skladby jsou křehčí, měkčí s melodickým zpěvem, jiné jsou tvrdší, drsnější, více do hc, což dělá desku dobře vyváženou a zapamatovatelnou. Zajímavé jsou dva téměř elektronické kousky, křehká „Driftwood“ a temná „Reversal“, které nahrávku rozčleňují a připomínají, že i samply a elektronika zde mají svoje pevné místo.
Celé té vlnící se hmotě dominuje spíše rytmická sekce. Měkká, plastická baskytara a neuvěřitelně invenční bicí jsou hlavní nástroje, které často ještě podporují různé doprovodné bubínky a perkuse. Kytary rytmiku spíše jen doplňují a spolu s klávesy celkový dojem dokreslují. Album je také mnohem více než v minulosti postavené na zpěvech. Tradičně je na desce řev i melodický zpěv, ale ten čistý/melodický je pro „Ø (Disambiguation)“ překvapivě mnohem více určující. Je slyšet, že frontman Spencer Chamberlain na sobě zapracoval a za podpory kytaristy Tima McTagua dokázal dotlačit vokály na historicky nejvyšší úroveň. Deska je po zvukové a produkční stránce ošetřena na výbornou a je z ní cítit, že UNDEROATH mají po letech již jasno a po dlouhodobé spolupráci se svým dvorním producentem Mattem Goldmanem v „domácím“ Glow In The Dark Studiu už ladí jen detaily.
UNDEROATH dokázali v podobě „Ø (Disambiguation)“ předložit znovu kvalitní a originální hudbu, kterou lze jako vždy jen těžko někam zařadit. Pokud mám přeci jen nadhodit nějaké to přirovnání, tak v těch klidnějších momentech (nejvíce patrné je to v „Paper Lung“) se vybavuje jistá podobnost s posledním albem DEFTONES a v těch tvrdších polohách se kapela přibližuje dost blízko k posledním deskám NORMA JEAN. Z nahrávky je mnohem více než dříve cítit i křesťanské poselství, se kterým je hudba této kapely čím dál více spjatá, což však nevidím jako problém. Naopak si dovoluji tvrdit, že tento aspekt jí přidává ještě více na osobitosti. Závěrem tedy nemohu jinak, než konstatovat, že UNDEROATH i po důležité personální obměně pokračují ve své unikátní a nenapodobitelné cestě s lehkostí a s jistotou drží své pozice na špici současné tvrděrockové scény.
UNDEROATH zrají jako víno, přestáli důležitou personální změnu a nahráli jedno z TOP alb roku 2010.
9 / 10
Spencer Chamberlain
- zpěv
Tim McTague
- sólová kytara, zpěv
James Smith
- doprovodná kytara
Chris Dudley
- klávesy
Grant Brandell
- basa
Daniel Davison
- bicí
1. In Division
2. Catch Myself Catching Myself
3. Paper Lung
4. Illuminator
5. Driftwood
6. A Divine Eradication
7. Who Will Guard The Guardians?
8. Reversal
9. Vacant Mouth
10. My Deteriorating Incline
11. In Completion
Ø (Disambiguation) (2010)
Lost In The Sound Of Separation (2008)
Define The Great Line (2006)
They're Only Chasing Safety (2004)
The Changing Of Times (2002)
Cries Of The Past (EP) (2000)
Acts Of Depression (EP) (1999)
Vydáno: 2010
Vydavatel: Solid State / Tooth and Nail / Roadrunner
Stopáž: 38:25
Produkce: Matt Goldman, Jeremy Griffith
Studio: Glow In The Dark Studios, Atlanta (USA)
Bál sem se jak to dopadne po odchodu rudovláska, ale zvládli to na jedničku s hvězdičkou. Suverénní album, který jasně ukazuje kdo že v těhle vodách vládne.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.